Nedávno mi napsal můj velmi dobrý kamarád, ranfríjálista, velkej vyznavač minimalismu a Maté, jestli by mi mohl napsat něco na blog. Že měl krátkou "plodnou" chvilku a něco sepsal o svých poznatcích s minimalismem, zraněními apod. Říkám si VARUM NICHT. :-)
Výsledek se můžete dočíst níže.
Běhání se věnuju rekreačně už přibližně deset let. Původně jsem
běhání měl pouze jako doplněk k posilování, něco jako aerobní aktivitu,
která měla pomoci svaly vyrýsovat a protáhnout (jako malej kluk…ale kdo
by nechtěl mít svaly jako Sylvester Stallone:-) ).
Časem ale běhání začalo v pomyslném žebříčku oblíbenosti mých sportů, kde bylo ještě lezení, MTB a plavání, šplhat stále výš.
Důvodem
bylo to, že jsem se při běhání v přírodě cítil nějakým způsobem spojen
se zemí. Zanedlouho bylo běhání sportem č. 1. Radost z pohybu, soulad ze
zemí, maximální prožitek z pobytu v přírodě…to vše mně
zprostředkovávalo běhání.
Přišla doba, kdy jsem se potýkal se
zraněním kolene a kotníků. Postupně jsem zkoušel, v té době ještě v
absolutní nevědomosti, že existuje něco jako minimalismus, hledat
přirozenější způsob běhu, který by mě mohl zbavit zranění. Začalo to
chůzí naboso po zahradě a s postupně mizející bolestí v koleni a
kotnících jsem se stal i běžcem minimalistou. Odběhal jsem si sezónu
úplně bos (a musel jsem mnohdy čelit komentářům: „Ty pablbe, dyť si něco
zapíchneš do hnáty“) a teprve na podzim se mně do rukou dostala kniha
Zrozeni k běhu a já zjistil, že to, co jsem sám „objevil“ tady už dávno
je. Ihned po tom, co jsem tuto knihu doslova slupnul, tak byly moje
první Tarahumarské sandále vlastní výroby na světě. Parádně mně zapadaly
do mého běžeckého života, blížila se zima a já mohl nohu konečně obalit
dvěma tlustýma fuseklama, nandat si „pleskačky“ a vyběhnout. Našel jsem
se v minimalismu. Nebo lépe řečeno – moje tělo si ho našlo. Dokonce
jsem v těchto vlastnoručně vyrobených „botách“ vyhrál jeden kratší závod
poblíž Brna.
Jak jsem se postupně v běhání zlepšoval, začal jsem
mít touhu překonávat delší vzdálenosti, tak jak jsem o tom četl
například v knize Zrozeni k běhu. Do té doby jsem měl nejdelší trasu
35 km, ale v „pleskačkách“ to bylo docela dost. Noha byla sice zvyklá,
ale když většina trasy vedla po kamenitých cestách, tak byla ke konci
trochu „omlácená“. Navíc jsem často běhal s klukama a nedělalo mně
dobře, když na mě museli čekat kvůli tomu, že se mně zase „vyrval ten
zas*ané uzlík“, když jsem v pleskačkách zaškobrtl. Při rychlejších
bězích, nebo prudších sebězích jsem musel být hodně v pozoru, abych
nedupl na nějaký ostrý kámen.
Z těchto důvodů jsem časem od
„pleskaček“ přešel na sandály Teva Hurricane 3. Trošku onošené jsou
stejně minimalistické jako „pleskačky“, nehrozí u nich vytrhnutí uzlíku a
následné zdržování a při prudších sebězích je jejich ochrana
dostatečná. Pro představu mám první pár těchto sandálů cca 4 roky a
kilometrově mají za sebou cca 6 000 km (běh+chůze), tyto boty skoro
nesundávám z nohy a chodím v nich i přes zimu (kromě dní, kdy je místo
sněhu břečka). Vzhledem k tomu, že už jsou tak obnošené, že za mokra si
při běhu připadám někdy spíš jako lyžař, pořídil jsem si stejné nové.
Jedny na běhání a jedny na chození „na lepší“. Ty staré nosím na
procházky, na zahradu a myslím, že jejich životnost ještě není u konce.
Co se týče použití těchto sandálů na dlouhé běhy, tak si nemůžu na nic
stěžovat. V pohodě jsem v nich odběhal několik ultra (75km za cca 8,5
hod Slavkovským lesem, závod na 63 km kolem Brna, 53 km v Chřibech…).
Chystám se v nich na 100 km po hřebeni Šumavy a na další Brněnský Masakr
63 km.
Na delší a pomalejší běhy jsou v současnosti „to nélepčí,
co svojem vanilkám možu nabídnót“. Jinými slovy, v současné době nemají
konkurenci.
Jiné je tomu v případě kratších a rychlejších běhů a
závodů v těžším terénu. Občas se stává, že člověk zaškobrtne „o
šutrák“, nebo „o haluz“. Bál jsem se, že si někdy třeba na závodech
doslova „rozhodním sandál“ a „všeci sa ně budó lochčit“. Tak jsem do
členitějšího terénu, do sněhu, no prostě do „marastu“, který to
vyžaduje, začal po vzoru svého taťky (je to jeho patent :-) ) nosit
neoprénové boty do vody. Bomba – uzavřené, lehké, super měkké, ohebné,
drží na sněhu i na ledě (princip jako u zimních pneumatik), když
vyberete „dobré kósek“, tak máte i dostatečný grip a co se týče dropu,
tak ten je 0 mm. Proč kupovat minimusy, nebo vivobarefoot za „drahé
lováč“, když mám boty do vody HOT TUNA za 75 kč. Tato obuv je asi
nejminimalističtější, co se dá v ČR koupit. Pokud nepočítám, že si
„kópím igeliťák a přidělám si ho gumičkó na nohu“ :-).
Jsem teda
minimalista a běhám a běhám a vážnější zranění se mně vyhýbají, řekl
bych obloukem. Bylo tomu tak až do letošní zimy, kdy jsem jednoho
temného večera nazul HOT TUNA (Tuňáka homosexuála), připnul jsem si na
amortizér k pasu svého běžeckého parťáka mladou a energií překypující
fenku belgického ovčáka malinoise a vyběhli jsme do tmy. V té době jsem
měl jenom čelovku značky „no name“, nebo jinak řečeno „ťangsport“ a v
noci a mlze jsem neviděl kromě tmy skoro nic. Fenka parádně táhla a
letěli jsme po kamenité cestě vstříc noci…AU!...šutr…v té rychlosti, jak
jsme běželi do neznáma a já ještě musel dobrzďovat rozběhnutou fenku,
tak jsem si narazil patu o „ostré šutrák“. Bolest „jak sviňa“ projela až
ke kyčli a já na pár minut musel zastavit, abych vůbec mohl pokračovat.
Stejná situace se ten den opakovala ještě dvakrát a několikrát ještě
při dalších bězích a to už i v jiných botách s odolnější patou - v
Tevách a dokonce i v NB 749, které jsem nosil před přestupem na
minimalismus a v kterých jsem se cítil jako na podpatcích a v terénu
hrozně nestabilně…nakonec jsem jim musel trochu seříznout patu, aby byly
vůbec použitelné.
Patu jsem si narazil cca 10 krát a způsobil
si tak otok, který dráždil plantární fascii a následně ostruhu. Au,
nikomu bych to nepřál…
Zavinil jsem si to sám, nemohla za to
minimalistická obuv, ale já, že jsem bez světla (v případě té čelovky,
co jsem měl, se o světle opravdu mluvit nedá), běžel jak o závod po
kamenité cestě ještě tažen a popohánět bleskurychlým psem. Za světla
bych si cestu lépe vybral a noha by při dopadu byla připravená. Pravdou
ale je, že kdybych měl tehdy na noze nějakou „pořádnou botu“ onen kamen
bych možná ani necítil.
No jo, co s tím? Přes den, když člověk
chodí, tak to nebolelo, při běhu taky ne (běhám stále v Tevách a botech
do vody HOT TUNA za 75,-), ale ráno, když je noha odpočatá…bolí to tak,
že člověk „pěknéch pár minut leze jak chrobák“…
Už je to víc jak
půl roku od prvního naražení paty, běhám stále ve stejných botách,
stále s došlapem pod těžištěm těla s podsazenou pánví s dopadem na střed
chodidla, stále se psem, často až večer po tmě…změnila se akorát jedna
věc…pořídil jsem si ještě jedny boty. Trailové boty s minimálním dropem
(4 mm) Nike ZOOM Terra Kiger 2 a tyto používám za podobných podmínek,
kdy jsem si narazil patu. Do terénu, tmy a při rychlejších bězích (nebo
závodech). Taková bota se může hodit i na prudké seběhy, například po Downhillové dráze z Šumavského Špičáku :-)
Závěrem
bych chtěl říct, že jsem po tomto zranění minimalismus nezavrhl, ba
naopak…běhám stále minimalisticky, nedám dopustit na sandále Teva
Hurricane 3 (v těch behám cca 90 % ročního objemu), ani na HOT TUNA (v
těch běhám po měkkém podkladu, nebo na sněhu), zranění paty odeznívá a
já se zase můžu plně radovat z pohybu a těsného kontaktu s přírodou.
Na
druhou stranu ale vím, že když mám v plánu například závod v těžším
terénu s kamenitými seběhy, nebo noční běh po okolních kamenitých
cestách, hodí se mezi nohou a zemí mít podrážku. Jo a ještě jedna věc se
změnila – pořídil jsem si pořádnou čelovku :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat