Minimalismus, aneb zranění jsou od toho, aby nás poučila.

Nedávno mi napsal můj velmi dobrý kamarád, ranfríjálista, velkej vyznavač minimalismu a Maté, jestli by mi mohl napsat něco na blog. Že měl krátkou "plodnou" chvilku a něco sepsal o svých poznatcích s minimalismem, zraněními apod. Říkám si VARUM NICHT. :-)
Výsledek se můžete dočíst níže.


Běhání se věnuju rekreačně už přibližně deset let. Původně jsem běhání měl pouze jako doplněk k posilování, něco jako aerobní aktivitu, která měla pomoci svaly vyrýsovat a protáhnout (jako malej kluk…ale kdo by nechtěl mít svaly jako Sylvester Stallone:-) ).
Časem ale běhání začalo v pomyslném žebříčku oblíbenosti mých sportů, kde bylo ještě lezení, MTB a plavání, šplhat stále výš.
Důvodem bylo to, že jsem se při běhání v přírodě cítil nějakým způsobem spojen se zemí. Zanedlouho bylo běhání sportem č. 1. Radost z pohybu, soulad ze zemí, maximální prožitek z pobytu v přírodě…to vše mně zprostředkovávalo běhání.
Přišla doba, kdy jsem se potýkal se zraněním kolene a kotníků. Postupně jsem zkoušel, v té době ještě v absolutní nevědomosti, že existuje něco jako minimalismus, hledat přirozenější způsob běhu, který by mě mohl zbavit zranění. Začalo to chůzí naboso po zahradě a s postupně mizející bolestí v koleni a kotnících jsem se stal i běžcem minimalistou. Odběhal jsem si sezónu úplně bos (a musel jsem mnohdy čelit komentářům: „Ty pablbe, dyť si něco zapíchneš do hnáty“) a teprve na podzim se mně do rukou dostala kniha Zrozeni k běhu a já zjistil, že to, co jsem sám „objevil“ tady už dávno je. Ihned po tom, co jsem tuto knihu doslova slupnul, tak byly moje první Tarahumarské sandále vlastní výroby na světě. Parádně mně zapadaly do mého běžeckého života, blížila se zima a já mohl nohu konečně obalit dvěma tlustýma fuseklama, nandat si „pleskačky“ a vyběhnout. Našel jsem se v minimalismu. Nebo lépe řečeno – moje tělo si ho našlo. Dokonce jsem v těchto vlastnoručně vyrobených „botách“ vyhrál jeden kratší závod poblíž Brna.
Jak jsem se postupně v běhání zlepšoval, začal jsem mít touhu překonávat delší vzdálenosti, tak jak jsem o tom četl například v knize Zrozeni k běhu. Do té doby jsem měl nejdelší trasu 35 km, ale v „pleskačkách“ to bylo docela dost. Noha byla sice zvyklá, ale když většina trasy vedla po kamenitých cestách, tak byla ke konci trochu „omlácená“. Navíc jsem často běhal s klukama a nedělalo mně dobře, když na mě museli čekat kvůli tomu, že se mně zase „vyrval ten zas*ané uzlík“, když jsem v pleskačkách zaškobrtl. Při rychlejších bězích, nebo prudších sebězích jsem musel být hodně v pozoru, abych nedupl na nějaký ostrý kámen.
Z těchto důvodů jsem časem od „pleskaček“ přešel na sandály Teva Hurricane 3. Trošku onošené jsou stejně minimalistické jako „pleskačky“, nehrozí u nich vytrhnutí uzlíku a následné zdržování a při prudších sebězích je jejich ochrana dostatečná. Pro představu mám první pár těchto sandálů cca 4 roky a kilometrově mají za sebou cca 6 000 km (běh+chůze), tyto boty skoro nesundávám z nohy a chodím v nich i přes zimu (kromě dní, kdy je místo sněhu břečka). Vzhledem k tomu, že už jsou tak obnošené, že za mokra si při běhu připadám někdy spíš jako lyžař, pořídil jsem si stejné nové. Jedny na běhání a jedny na chození „na lepší“. Ty staré nosím na procházky, na zahradu a myslím, že jejich životnost ještě není u konce. Co se týče použití těchto sandálů na dlouhé běhy, tak si nemůžu na nic stěžovat. V pohodě jsem v nich odběhal několik ultra (75km za cca 8,5 hod Slavkovským lesem, závod na 63 km kolem Brna, 53 km v Chřibech…). Chystám se v nich na 100 km po hřebeni Šumavy a na další Brněnský Masakr 63 km.
Na delší a pomalejší běhy jsou v současnosti „to nélepčí, co svojem vanilkám možu nabídnót“. Jinými slovy, v současné době nemají konkurenci.
Jiné je tomu v případě kratších a rychlejších běhů a závodů v těžším terénu. Občas se stává, že člověk zaškobrtne „o šutrák“, nebo „o haluz“. Bál jsem se, že si někdy třeba na závodech doslova „rozhodním sandál“ a „všeci sa ně budó lochčit“. Tak jsem do členitějšího terénu, do sněhu, no prostě do „marastu“, který to vyžaduje, začal po vzoru svého taťky (je to jeho patent :-) ) nosit neoprénové boty do vody. Bomba – uzavřené, lehké, super měkké, ohebné, drží na sněhu i na ledě (princip jako u zimních pneumatik), když vyberete „dobré kósek“, tak máte i dostatečný grip a co se týče dropu, tak ten je 0 mm. Proč kupovat minimusy, nebo vivobarefoot za „drahé lováč“, když mám boty do vody HOT TUNA za 75 kč. Tato obuv je asi nejminimalističtější, co se dá v ČR koupit. Pokud nepočítám, že si „kópím igeliťák a přidělám si ho gumičkó na nohu“ :-).
Jsem teda minimalista a běhám a běhám a vážnější zranění se mně vyhýbají, řekl bych obloukem. Bylo tomu tak až do letošní zimy, kdy jsem jednoho temného večera nazul HOT TUNA (Tuňáka homosexuála), připnul jsem si na amortizér k pasu svého běžeckého parťáka mladou a energií překypující fenku belgického ovčáka malinoise a vyběhli jsme do tmy. V té době jsem měl jenom čelovku značky „no name“, nebo jinak řečeno „ťangsport“ a v noci a mlze jsem neviděl kromě tmy skoro nic. Fenka parádně táhla a letěli jsme po kamenité cestě vstříc noci…AU!...šutr…v té rychlosti, jak jsme běželi do neznáma a já ještě musel dobrzďovat rozběhnutou fenku, tak jsem si narazil patu o „ostré šutrák“. Bolest „jak sviňa“ projela až ke kyčli a já na pár minut musel zastavit, abych vůbec mohl pokračovat. Stejná situace se ten den opakovala ještě dvakrát a několikrát ještě při dalších bězích a to už i v jiných botách s odolnější patou - v Tevách a dokonce i v NB 749, které jsem nosil před přestupem na minimalismus a v kterých jsem se cítil jako na podpatcích a v terénu hrozně nestabilně…nakonec jsem jim musel trochu seříznout patu, aby byly vůbec použitelné.
Patu jsem si narazil cca 10 krát a způsobil si tak otok, který dráždil plantární fascii a následně ostruhu. Au, nikomu bych to nepřál…
Zavinil jsem si to sám, nemohla za to minimalistická obuv, ale já, že jsem bez světla (v případě té čelovky, co jsem měl, se o světle opravdu mluvit nedá), běžel jak o závod po kamenité cestě ještě tažen a popohánět bleskurychlým psem. Za světla bych si cestu lépe vybral a noha by při dopadu byla připravená. Pravdou ale je, že kdybych měl tehdy na noze nějakou „pořádnou botu“ onen kamen bych možná ani necítil.
No jo, co s tím? Přes den, když člověk chodí, tak to nebolelo, při běhu taky ne (běhám stále v Tevách a botech do vody HOT TUNA za 75,-), ale ráno, když je noha odpočatá…bolí to tak, že člověk „pěknéch pár minut leze jak chrobák“…
Už je to víc jak půl roku od prvního naražení paty, běhám stále ve stejných botách, stále s došlapem pod těžištěm těla s podsazenou pánví s dopadem na střed chodidla, stále se psem, často až večer po tmě…změnila se akorát jedna věc…pořídil jsem si ještě jedny boty. Trailové boty s minimálním dropem (4 mm) Nike ZOOM Terra Kiger 2 a tyto používám za podobných podmínek, kdy jsem si narazil patu. Do terénu, tmy a při rychlejších bězích (nebo
závodech). Taková bota se může hodit i na prudké seběhy, například po Downhillové dráze z Šumavského Špičáku :-)
Závěrem bych chtěl říct, že jsem po tomto zranění minimalismus nezavrhl, ba naopak…běhám stále minimalisticky, nedám dopustit na sandále Teva Hurricane 3 (v těch behám cca 90 % ročního objemu), ani na HOT TUNA (v těch běhám po měkkém podkladu, nebo na sněhu), zranění paty odeznívá a já se zase můžu plně radovat z pohybu a těsného kontaktu s přírodou.
Na druhou stranu ale vím, že když mám v plánu například závod v těžším terénu s kamenitými seběhy, nebo noční běh po okolních kamenitých cestách, hodí se mezi nohou a zemí mít podrážku. Jo a ještě jedna věc se změnila – pořídil jsem si pořádnou čelovku :-).

Běhej Lesy Lednice, aneb jak jsem se protrápil k (ne)úspěchu

V Lednici se 25.7. uskutečnil jeden ze závodu běžeckého seriálu Běhej Lesy.
O možnosti startovat na této akci jsem se dozvěděl díky facebooku. Který neustále nabízí a doporučuje stránky, které někdo Lajkuje, či je doporučuje na základě toho, co se mně kdy líbilo. Často mi to leze na nervy, ale tahle "reklama" mi přišla zajímavá. Možnosti byly běžet buď 11, nebo 22 km. Po (pro mě) úspěchu na brněnském půlmaratonu, který jsem zaběhl v pro mě rekordním čase 1:33:42 a umístil se celkově na 158 místě z nějakých 1250 závodníků, jsem doufal v podobný "úspěch" i v Lednici na trati delší jen o 0.9025 metrů. Rozkaz tedy zněl jasně, kromě neprojetí muže s brašnou, jsem chtěl 22 km v Lednici zaběhnout kolem 1:33, případně líp, neb ikdyž jsem v Brně zaběhl osobák, tak to pořád nebylo ono.

Profil trati

Do Lednice to máme z domu kousek (nějakých 60km) a tak jsem si nebral ani v pátek volno. V sobotu ráno přišla na řadu vydatná snídaně a zelený China Sencha čaj (hlavně kvuli Teinu). Do Lednice jsme tak dojeli s manželkou a švagrem v sobotu dopoledne. (Závod startoval až v 15:00)
Výdej registračních balíčků probíhal už od 10:00. Zaparkovali jsme na parkovišti/louce hned u zázemí závodů poblíž Spa Resortu a balíček i s čelenkou od Elevenu jsem si vyzvedl snad už v 10:15.
Poté jsme počkali na další kamarády s dětmi, kteří mi dojeli fandit a společně jsme vyrazili na oběd. Já chtěl jíst co nejdřív a tak jsme zapadli do předem vytipované burgrárny. Já si dal celozrnou vegetariánskou tortillu a ostatní co už byli hladoví, tak žváchali luxusně vypadající burgry. :) Pak už nastal čas dojít na parkoviště, převléct se, výpít půl litru vody s chia semínky (toho dne již druhého) a dosrkat zbytky maté z kalabasy (toho dne již asi šestého :-) )
Mezitím dorazili moji (po manželce) největší fanoušci-rodiče. Taťka nechyběl snad na jediným běžeckým závodě od dob, co jsem začal běhat. Pak přišlo na řadu pár úseků na rozběhání, protažení, pusa od manželky pro štěstí a šel jsem si hledat místo do startovního koridoru. Stoupl jsem si troufale co nejvíc do předu. MAJNE TAKTIK bylo v tomto závodě ZKUSIT ŠŮŠN. Nebo jak knížka od Kiliána RUN OR DIE. Běžet jsem pak chtěl jak v Brně, bez všelijakých zbytečností (žádné hodinky, sportestery, ledvinka, pití apod.) a na občerstvovačkách se moc nezdržovat (je to přece závod, navíc na distanci, co vím, že umím dobře zaběhnout, tak proč se šetřit).
Někde jsem taky četl, že pokud se chcete dobře umístit (a nejste zrovna profík) tak se vyplatí držet se nejlepších žen. (např. v Brně bych doběhla jako sedmá žena :) )

Po výstřelu jsem se tedy snažil držet co nejvíc prvních dvou žen, co jsem spatřil v čele startovního koridoru. Prvních pár metrů jsem měl na dohled i Dana Orálka a vedoucí skupinu... ale to třeba až jindy. :))
Trať po chvilce zmizela z cyklostezky a kopírovala Lednický rybník, tam někde jsem nechal první dvě ženy za sebou a snažil se držet si svoje tempo. Trať pak křížila koleje vlaku a podél nich pak vedla mezi rybníky. Jízda vlakem tu musí být paráda a romanťárna, běžet tudy byla jen paráda. Nějak jsem postrádal značení km, které mělo být co dva km. Až klasický turistický rozcestník hlásil Apolonův chrám (první občerstvení) 2.5km.

Mávám já, mávám rád

2.5 km opět podél rybníka a pak kousek do strmého kopečka mě dovedly k prvnímu občerstvení. Vzal jsem si jen kelímek s vodou, část jeho obsahu vypil a zbytkem se polil. Pak trať zahnula kamsi do krásných lesů za Lednicí. Držel jsem se mladíka v zeleným triku, jehož tempo mi přišlo přijatelné a odpovídající tomu co jsem chtěl běžet. Konečně pak přišla cedule hlásící 6km. Kousek po ní přišel Nový dvůr, kde měli Hasiči pro běžce překvapení formou jakéhosi vodního agregátu, který chrlil hektolitry vody. Nasměroval jsem si to pěkně do hlavního proudu, abych se v tom dusnu zchladil. U cedule na 10km byla vložená občerstvovačka jen s vodou. Bohužel ale formou perlivé vody v petce. Po pár locích jsem usoudil, že bublinkové vodě bude líp na mém těle, než unitř a tak obsah 0.5l flašky po jednom hltu letěl za můj krk.
Po chvilce přišla cedule 12km. Ty cedule mi přišly strašně rychle po sobě, navíc mi nepřišlo, že bych extra zrychloval, tak jsem byl lehce vyveden z míry a ptal se, kde se asi stala wrong. Na 14km u objektu Randes-Vous mělo být další občerstvení. Začal jsem si libovat, že takto tam budu za chvilu, začala mě totiž trápit žízeň. Jenže mě po delší době zarazil turistický rozcestník hlásící Randes-Vous 2km... To sem jako běžel celou dobu na místě jak křeček v kole??

Kolem rybníků, vstříc 22km

Na zmiňovaném občerstvení jsem už zastavil a udělal to, co dělám málo kdy. Vypil kelímek jonťáku a vzal do ruky na cestu gel... Začaly mě totiž maličko trápit lýtka...Peklo přišlo asi o 2 km dál. Cítil jsem jak lýtka tuhnuly, gel nepomohl a věděl jsem, že uplně zastavit nemůžu, že bych se už nejspíš nerozběhl. Zkusil jsem přejít při běhu do mírného kopce do chůze a smířil se s propadem o pár míst. Musel jsem se smát, protože v nohách mi během chůze cukalo, jak chtěly pořád běžet ve stanoveném tempu. Tempo běhu pak po rozběhnutí pomalu kleslo a věděl jsem, že je zle. Každé mírné stoupání byl pro mě problém. 19km přinesl poslední občerstvení. Borec v zeleným byl za horama, dolama aji sedmero řekama a tak jsem tu odevzdaně a hltavě vypil asi tři kelímky jonťáků v domění, že lýtka hned po vypití povolí a já zkusím závěrečnej ŠŮŠN... Z myšlenek mě vytrhl hlas paní na občerstvení: "Už jsou to jen 3km!"
"Jo, to říkejte mým lýtkům" pomyslel jsem si.

Zpět kolem rybníků, směr cíl

Zkusil jsem to rozběhnout, ale pár metrů za občerstvovačkou jsem dostal další facku. Minula mě první žena...Psychika dostávala nakládačku a lýtka zas tuhnuly... Musel jsem po chvilce zas přejít do chůze...Minula mě druhá žena..."Vaňku rozběhni se vole. Někdy prostě musíš!! Jak ten blbej Polák" proběhlo mi hlavou. Pokusil jsem se teda o běh a nakonec jsem to nějakým, pro mě neznámým způsobem rozběhl. Po chvilce jsem probíhal kolem jednoho z pořadatelů a ten zahlásil: "Už jen kilometr. Pojďme, pojďme"
Běžci už v této části závodu byly namíchaní z 11 a 22km tratě. Bylo vidět, že někomu z kratší trasy jsem sloužil jako kořist a troufale mě předbíhal a zvedal si tak sebevědomí. Nicméně i mně to přišlo vhod a napravoval jsem si pošramocenou psychiku předbíháním lidí z kratší tratě.
Závěrečná zatáčka a já jsem zahlédl svůj zběsile fandící fanklub. Kéž by aji moje nohy měly od 16km tolik entuziasmu co oni. :).
Cíl...Zahlédnul jsem světelnou tabuli a na ní svítilo Vaněk Jiří 1:40 a něco. "Zklamání" blesklo mi hlavou.
Přešel jsem do chůze, odevzdal čip a zamířil k občerstvení. To by se dalo shrnout tak, že jsem pil a pil a pil. Sedl jsem si pak k vodotryskům, vyzul se a chladil nohy a svaly. Banán, tyčinka a kakaové boby z vlastních zásob přišly vhod. Všichni mě chválili, ale já měl smíšené pocity. Vím, že to mohlo být lepší. Mnohem lepší. Šel jsem se protáhnout, umýt, převléknout a usrkávat Birella. Před losováním tomboly jsme se šli ještě podívat na celkové výsledky. 1:40:22 a 44 místo (30 v kategorii) z 320 závodníků.

Cílová rovinka

a vytoužený cíl

Ono 44 místo zní hezky. Stejně tak třeba TOP 50, že jo, ale já beru v potaz z kolika lidí celkem. Matematicky jsem za sebou nechal zhruba stejný podíl závodníků, jako v Brně na půlmaratonu, navíc tady (na maličko delší trati) jsem měl výrazně horší čas. Takže když mi všichni později gratulovali, jak je to super umístění, tak jsem jejich nadšení moc nesdílel. Doma jsem pak podle fotek zjistil, že kdybych se udržel dotyčného jedince v zeleném, doběhl bych třeba kolem 20 místa. Možná i s vysněným časem. Jenže z dob fotbalové kariéry vím, že na kdyby se nehraje... Jak nám říkával jeden trenér: "Anglická královna si zítra u snídaně přečte jen SK Líšeň-ČAFC Židenice 0:0 a uvidí celkovou tabulku. To, že Vaněk nedal penaltu už se nedočte a nikoho to zajímat nebude."

Pusu? Až se umyješ. :)

Takže převedeno do běžecký rybníků, luhů a hájů: "Anglická královna si v pondělí otevřela TAJMSY a četla Vaněk Jiří 1:40:22."
Kdo však chce víc, nemá nic a tak to s odstupem času beru pozitivně. Můžu být rád, že jsem se po takových problémech do cíle nedostal jak Ruský plaz na 8 (Maresjev). Navíc, kdyby mi někdo v běžeckých začátcích řekl, že na trati dlouhé 22km skončím 44, tak bych mu posměšně řekl, že leda až Chmel Blšany vyhrají ligu. Díky (ne)úspěchu jsem tak měl možnost pídit se po důvodech toho proč to dopadlo, jak to dopadlo a poučit se tak z chyb do dalších závodů/běhů a říct si Hanzlíkovo-Slavnostno-Sněženkovské: "Pamatujte, chybama se člověk učí."
Vyvodil jsem zhruba následující:

Běhání v létě není můj šálek Maté-to vím, už dlouho, nemám rád vedra, dusna apod.. Závody v létě tak nebudou opravdu můj šálek Maté. Ikdyž v Lednici nebyly ty nejhorší vedra, jak dny před tím a běželo se z velké části v lesích, tak dusno bylo na můj vkus velké. A taky oproti dubnovým teplotám (kdy se běhá např. půlmaraton v Brně) to byl dost rozdíl-nečekaně :).

Nepracuj!- Další věcí bude to, že mám fyzicky náročnou práci. A zhruba 14 dní až 3týdny před závodem bylo práce hodně a já jsem musel odpracovat hodně přesčasů. Navíc absence pátečního volna, které si většinou kvůli závodům brávám se asi taky podepsala.

Jen pít nestačí a když hodně piješ, tak radší vypij víc- Ač si myslím, že jsem toho vypil před závodem hodně (zelený čaj, litr vody s chia semínky, možná litr maté, zhruba 2 litry vody, džusu a jiných), tak v takových vedrech budu muset vypít ještě víc, než jsou 4litry. A co víc, asi se to neobejde bez nápojů obsahující hořčík a jiný podobný látky. Případně před závodem konzumovat nějaký doplňky na podobné (nejlépe přírodní) bázi. Pokud máte někdo nějaké zkušenosti, nebo tipy, rád je přijmu a zpracuju, co bude pro mě nejlepší.

Špatné značení-Nechcu házet (ne)úspěch na pořadatele, to vůbec ne, ale pokud někde značení km chybí, nebo je špatně viditelné, případně neodpovídá skutečné kilometráži, tak potom člověk jako já, co běhá bez sporttesteru s GPS, špatně odhaduje vzdálenost a špatně si určuje tempo. Člověk se pak milně domnívá, že má např. půlku za sebou a přitom vlastně nemá.
 

Nepij z té kašny, myjou si tam nohy běžci :)

Určitě nedoporučuju taky v takovémto stavu řídit hned zpátky. :) Nohy, ač je protáhnete sebelíp, vám stejně ztuhnou a hůř se to pak rozchází a rozběhává. :) Teda pokud nemáte automat a tempomat, nebo Knight Ridera. :)

Co se týká trasy závodu, tak hodnotím velmi pozitivně. Krásná místa, tichý les, minimum asfaltu. Cena příznivá. Sice v ceně není triko, nebo medaile, ale já dostal na památku čelenku od Elevenu a stejně tak prvních 300 přihlášených. Hlavně tím, že se účastníte-zaplatíte startovné, tak Lesy ČR za vás vysadí jeden strom. Což hodnotím velmi velmi pozitivně. S takovou musí podle mě každý oželet nějaké blbé triko, nebo medailu. Zázemí a servis s občerstvením taky na dobré úrovni, jen pokulhávalo to značení a ta bublinková voda taky nebyla moc košér...


RUN FREE!!


Video ze závodu